Před 20 lety se na našich obrazovkách poprvé objevil příběh o cestě malého chlapce do kouzelného světa. Už tehdy bylo při fanfárách Harryho Pottera na co se dívat - a toto nadšení nějakým způsobem jen vzrostlo. Proto když společnost Warner Bros. oznámila speciální setkání po dvaceti letech, fanoušci Harryho Pottera po celém světě si v kalendáři označili 1. leden ne proto, že by začínal nový rok, ale proto, že to bude poprvé, kdy se herci, kteří přivedli k životu příběh definující celou generaci, znovu sejdou na plátně.
V rozhovorech o fandomech se jen málokterá (pokud vůbec nějaká) franšíza může měřit s Harrym Potterem. Jistě, máte své Hvězdné války, svůj Marvel, svého Pána prstenů, a i když každá z nich má svou fanouškovskou základnu, kterou nelze balamutit, ti z nás, kterým je mezi dvacítkou a třicítkou, nyní vyrůstali po boku Chlapce, který žil, a jeho dvou nejlepších přátel. Právě proto, že generace Harryho Pottera už vyrostla, jsem se rozhodl ohlédnout se za touto sérií - na obrazovce i mimo ni. Pozor, spoiler: chystám se na sérii, která hrála formativní roli v mém dětství, a na rozporuplné pocity, které z ní nyní mám, podívat pravdivě.
Bogwarts jsou můj domov
Pro Harryho se Bradavice okamžitě stanou domovem; je to útočiště před neustálým týráním ze strany Dursleyových a místo, kde se konečně cítí vítaný a v bezpečí. Jeho vstup do světa pro mě byl zrcadlovým odrazem mého vlastního vstupu. Bylo tu místo, kam jsem se mohl obrátit, kdykoli jsem potřeboval na chvíli zapomenout na existenci skutečného světa. Je tu teplo, útulno a - kromě příšer a stromů, které by mě bez váhání zabily - i pozvání. Takže když na konci Harryho Pottera a kamene mudrců Harry prohlásí: "Domů se nevrátím. Ne, opravdu ne." Cítil jsem se úplně stejně. Bradavice byly můj domov. Díky tomu mě události v pozdějších dílech série nesmírně zasáhly.
V knize Harry Potter a Fénixův řád se Dolores Umbridgeová, padouška, kterou jsem začal opovrhovat téměř stejně jako Voldemortem, buldozerem dostala do Bradavic a začala likvidovat Harryho (a moje) jediné bezpečné místo. Pryč byly teplé tóny a útulná ohniště, místo toho se hrad a pozemky doslova zahalily do šera a barevné paletě filmu dominovaly modré odstíny. Jedním z mnoha Umbridgeové zločinů bylo propuštění a pokus o vyhnání profesora Trelawnyho, který na hradě žil šestnáct let.
V té době jsem Bradavice neznal ani zdaleka 16 let, ale díky mému rozhořčení nad Umbridgeovou během celého filmu to vypadalo, že se mě její změny osobně dotkly. To pro mě a mnoho dalších tehdy Bradavice znamenaly. Příběh byl vítaným (a potřebným) únikem, když se zkoušky dospívání staly příliš náročnými. Kdykoli jsem se přistihla, že si dělám starosti se známkou, hádám se s rodiči nebo se stresuju, protože mi kluk, který se mi líbil, neodepsal, měla jsem místo, kam jsem mohla jít a kde na ničem z toho nezáleželo; měla jsem kouzla, která jsem se musela naučit, a kouzelnický svět, který jsem musela zachránit.
Harry Potter byl - a stále je - bezpečným místem, kam jsem se vracela, když jsem potřebovala trochu uniknout a hodně se utěšit. V těchto dnech se stresuju kvůli věcem, jako jsou daně a práce, a méně kvůli klukům a známkám. Ale i jako dospělý člověk s problémy dospělých je Harry Potter dokonalým lékem, když toho na mě život začne být trochu moc. Nemůžu sice utéct zpátky do domu svého dětství, ale můžu si pustit filmy nebo otevřít knihy a získat tolik potřebnou úlevu.
Důvod, proč čtu
Živě si vzpomínám na den, kdy jsem dostal svou první knihu Harry Potter. Byl to vánoční dárek od mé pratety a předtím jsem o ní vůbec neslyšela. Pro mě to byla jen kniha. Jistě, přečetla bych si ji, kdybych se k ní dostala, ale neprojevovala jsem větší nadšení, než vyžadovala slušnost. Pravděpodobně jsem řekla něco ve smyslu: "Super, díky!" a pak se přesunula k dalšímu dárku s mým jménem. Tehdy jsem ještě nevěděl, že mi teta právě darovala dětství.
Další věc, kterou si pamatuji, je, že jsem hltala první a druhou knihu pod pevností z dek v obývacím pokoji a zůstávala vzhůru daleko po večerce. (Ale upřímně, když si čtete, který rodič vám řekne, že už je večerka). Od té chvíle jsem byl Čtenář - a ano, to velké "R" je nutné.
Jít do knihkupectví a vybrat si novou lesklou pevnou vazbu je moje oblíbená zábava. Jako dítě jsem četl všechno, co se mi dostalo do rukou, a nepolevil jsem v tom. V současné době sedím na hromadě TBR, která by mohla zaplnit vlastní (i když malé) nezávislé knihkupectví.
Na přelomu 90. a 90. let, pokud dítě četlo, je pravděpodobné, že to byla kniha Harry Potter. Na úsvitu internetové éry Harry Potter inspiroval ke čtení celou generaci dětí. Jestli tohle není kouzlo, tak už nevím, co to je.
Foto: Unsplash
Proč už to nikdy nebude jako dřív
Už nečtu pod peřinou v pevnostech dlouho do ranních hodin (i když to zní snově) a stejně tak si už nemohu užívat sérii tak bezstarostně jako v dětství. Bohužel příběh, který jsem kdysi považovala za dokonalý ve všech ohledech, už takový není. Ale co se stane, když tak monumentální příběh, jako je Harry Potter, zkazí sám člověk, který ho stvořil? Pokud nevíte, o čem mluvím, můžete si o tom přečíst zde.
Ačkoli byste po letech jen těžko hledali fanouška, který by neměl vlastní názor na nedostatek rozmanitosti (a chabé pokusy o ni) v sérii, transfobní komentáře J. K. Rowlingové z června 2020 zanechaly trvalou skvrnu na sérii, která byla pro mnohé - včetně mě - tak zásadní. Jak jsem mohl dál milovat (a dávat tuto lásku hlasitě najevo) příběh, který napsal někdo, jehož hodnoty jsou protichůdné mým vlastním? Stručně řečeno, i když stále uznávám a oceňuji vliv, který měl příběh na můj život, zanechává mi to v ústech nepříjemnou pachuť.
V dnešní době se závistí vzhlížím k fanouškům Hvězdných válek a Marvelu. Jejich nadšení z novinek se vyrovná tomu, které jsem kdysi cítil u Harryho Pottera. Nechápejte mě špatně, stále se považuji za fanouška Harryho Pottera, tento přívlastek má nyní jen obrovskou hvězdičku vedle sebe a přichází jen proto, že velmi pevně věřím v oddělování umění od autora. Harry Potter už nepatří J. K. Rowlingové, ale fanouškům. Ano, Rowlingová nám dala příběhy, ale od té doby se svět Harryho Pottera rozrostl daleko za její hranice; existuje samozřejmě fanfikce, celý pořad na TikToku, divadelní hra, se kterou neměla v podstatě nic společného, a hlavně celá komunita fanoušků, kteří si příběh vzali za svůj a udělali si ho podle sebe.
Ačkoli to tak možná cítím, stále probíhá debata o tom, jak se seriálem zabývat, pokud vůbec. Můžeme si knihy stále užívat? Je správné streamovat filmy? Co se vším tím zbožím Harry Potter, které se mi válí po bytě? Když teď mluvím o Harrym Potterovi, nemluvím jen o fanouškovských teoriích a o tom, že Vězeň z Azkabanu a Princ dvojí krve jsou jednoznačně nejlepší, mluvím také o tom, jak sladit svůj osobní vztah k sérii s tím, co teď vím o jejím tvůrci.
Ačkoli mám pocit, že mohu ocenit vliv Harryho Pottera a zároveň Rowlingovou odsoudit, není to případ pro každého. A není to jen problém Harryho Pottera, dotýká se to mnoha různých sérií, herců a tvůrců. Fanoušci One Tree Hill, a Buffy, přemožitelky upírů, konkrétně řeší podobné pády jako Harry Potter. Toto období zúčtování nechává nespočet fanoušků přemýšlet, co mají proboha teď dělat.
Pro fanoušky Harryho Pottera to možná znamená, že si už nebudou kupovat oficiální merch ani sledovat novou sérii Fantastických zvířat. Možná to znamená, že se už nikdy nepodívají do knihy Harry Potter. Nebo to možná znamená, že se budou nadále věnovat sérii, ale začnou aktivněji podporovat transsexuální komunitu.
Záleží na jednotlivých fanoušcích, jak se rozhodnou a co budou dělat. Pokud jde o mě, držím se myšlenky, že Harry Potter je větší než Rowlingová. Je to komunita, kterou vybudovala, přátelství, která jsem díky ní navázal (doslova díky ní jsem se spřátelil se svou nejlepší kamarádkou), a stovky herců a členů štábu, kteří příběh přivedli k životu. Po zhlédnutí reunionového speciálu to cítím víc než kdy jindy.
Ve speciálu se sešli herci a všichni čtyři režiséři, aby hodinu a 45 minut rozkošně vzpomínali (ještě teď se mi zatočila hlava nad interakcí mezi Danielem Radcliffem a Helenou Bonham Carterovou). J. K. Rowlingová má na plátně necelých 30 vteřin, které všechny pocházejí z archivních záběrů. Ačkoli oficiální záznam uvádí, že kontroverzní názory J. K. Rowlingové neměly vliv na rozhodnutí ji ze srazu zcela vynechat, nelze její absenci ignorovat. Pro mě to byl důkaz, že Bradavice jsou skutečně stále mým domovem a že příběh, který formoval životy celé generace, už svou tvůrkyni nepotřebuje. A to byl důkaz, který jsem opravdu potřeboval.
Zdroje: theeverygirl.com, Unsplash.com