Jimmy Carter se ve svých devadesáti letech s osvěžující otevřeností zamýšlí nad svým veřejným i soukromým životem. Přidává další informace a vášně ke svému dětství na venkově v Georgii, které tak krásně vylíčil ve své knize Hodina před rozedněním. Píše o předsudcích a izolaci Carterových. Vypráví o krutosti šikanózního programu v Annapolisu, o tom, jak dvakrát málem zemřel během služby na ponorkách, a o svém neuvěřitelném rozhovoru s admirálem Rickoverem. Vypráví o tom, jak velký vliv na něj měla jeho matka a jak zbožňoval svého otce, přestože nešel v jeho stopách. Přiznává, že opustil námořnictvo a poté vstoupil do politiky, aniž by se poradil se svou ženou Rosalynn, a že se nyní za své rozhodnutí stydí.
Carter ve svých "vřelých a důkladných pamětech" (Los Angeles Times) prozrazuje, na co je hrdý a co by udělal jinak. Vypráví o svém zklamání z prohry ve volbách, ale také o tom, jak s Rosalynn vytrvali a vybudovali si nový život a druhou a třetí úspěšnou profesi. Upřímně hovoří o svých nástupcích, mezinárodních lídrech a o svém nadšení pro témata, na kterých mu nejvíce záleží, včetně práv žen a těžké situace chudých v rozvojových zemích.
Memoáry tohoto výjimečného muže s názvem Plný život jsou promyšleným a emotivním ohlédnutím. Jimmy Carter prožil jeden z našich největších amerických životů, který se z neznámého prostředí na arkansaském venkově vyšvihl až k celosvětovému uznání, všeobecnému respektu a spokojenosti.
Naše centrum by bylo nestranné; byli bychom co nejvíce inovativní, neduplikovali bychom se a nekonkurovali bychom jiným organizacím, které úspěšně řeší problémy; nebáli bychom se případného neúspěchu, pokud by naše cíle stály za to; a fungovali bychom vždy s vyrovnaným rozpočtem.
